Tento článek má jediný účel – poskytnout zájemci o koupi pudla informace, se kterými není laická veřejnost obeznámena. Domnívám se, že každý člověk má na tyto informace právo a je pak už jen na něm, jak s nimi naloží. Ze zkušenosti vím, jak začátečník tápe a klade otázky, na které někdy odpověď nedostane vůbec a jindy dostane odpověď zkreslenou a nepravdivou.
Účelem článku není a nemá být jakákoli manipulace se čtenářem, žádné ovlivňování jeho názorů a obracení na „pravou“ víru.
Článek obsahuje nezkreslená fakta bez jakýchkoli emocí, seznámí čtenáře s problematikou chovu psů bez PP, se skutečnostmi, proč někteří psi PP mají a jiní ne a také s obecnými informacemi o tom, jaké jsou zákonitosti a praktiky chovu psů bez průkazu původu.
Odkud se bezpapíráci berou a proč nemají průkaz původu?
To je asi základní otázka, kterou si laický a nerozhodnutý zájemce o štěně klade (nebo alespoň měl by si klást)…
Jsou jen tři možnosti, proč pudl nemá průkaz původu, a to:
- Rodiče štěněte průkaz původu mají, ale jejich majitel je tzv. neuchovnil – to znamená neabsolvoval potřebné zdravotní testy a nezúčastnil se bonitace. Bonitace je stručně řečeno prohlídka psa nebo feny komisí, složenou z odborníků na plemeno, kteří pomocí tzv. bonitační karty jedince podrobně popíší a rozhodnou o jeho zařazení do chovu či nikoli. Je třeba zdůraznit, že v obrovském počtu nabízených štěňat bez PP tvoří případ štěňat po obou rodičích s PP, ale neuchovněných, naprostou výjimku – prakticky se s ním nesetkáme. Pokud ano, je zde šance koupit zvíře kvalitou odpovídající zvířeti s PP – ovšem stále se sázkou do loterie – rodiče nemají zdravotní testy a žádný odborník je neviděl a nezhodnotil a nikdo nedohlédl na to, aby nebyly míchány velikostní a barevné rázy. Člověk, který vrh uskutečnil, plemeni nerozumí a nezáleží mu na něm, protože člověk, který má o plemeno zájem buď rodiče uchovní nebo nechová. Už to samo o sobě je varující. Klasičtí množitelé velmi rádi tvrdí, že štěňata jsou po rodičích s PP a PP nemají, protože nechodili na výstavy – to je lidově řečeno lež jako věž, neboť účast na výstavách není podmínkou zařazení do chovu. Podmínkou zařazení do chovu jsou dobré výsledky testů na dědičné choroby a bonitace. Pokud někdo produkuje bezpapírová štěňata na rodičích s PP, je to podezřelé a mnohem více to poukazuje na bod 2…
- Rodiče štěněte PP mají, ale byli z chovu vyřazeni pro špatné výsledky zdravotních testů (luxace pately, stupeň dysplazie kyčelního kloubu, progresivní retinální atrofie sítnice, která vede ke slepotě), hrubé vady exteriéru (předkus, podkus, kryptorchismus) nebo povahy (agresivita, bázlivost, hysterie). Tento druhý případ je častější než první, ale také hodně výjimečný – drtivá většina majitelů pudlů s PP, u kterých se objeví nějaké z výše uvedených vad, štěňata neprodukuje.
- Třetí případ je naprosto nejčastější, tvoří nějakých 99 procent nabízených štěňat. Jsou to štěňata jejichž rodiče, prarodiče a ani praprarodiče již PP neměli. Na počátku – x generací zpět sice byl nějaký ten „papírový“ předek, ale jeho vliv je již dávno smazán – další a další generace byly množeny naprosto živelně, laiky bez jakýchkoli znalostí standardu nebo zdravotní problematiky. Desítky generací docházelo ke křížení různých barev, velikostních rázů, zvířat s dědičnými nemocemi, s vadami exteriéru i povahy a nelze vyloučit ani křížení jiným plemenem. Častá je i úzká příbuzenská plemenitba, ať už nevědomá (psi nemají PP a nelze tušit, v jakém jsou či nejsou rodiče příbuzenském vztahu) nebo vědomá – ( množitelé kryjí opakovaně dcery vlastními otci, protože se jim nevyplatí držet více psů – samců).
Toto je naprosto bez nadsázky původ drtivé většiny bezpapírových pudlů, ať se vám to líbí nebo ne…
Kupujete štěně, u kterého v nejlepším případě vidíte oba rodiče (pokud ovšem nekupujete od dokonale maskovaného množitele, který vám ukáže nastrčené jedince, protože zubožená fena by mu reklamu nedělala), ale nevíte a ani váš prodávající absolutně netuší, jaké geny vaše štěně nese, ať už z hlediska velikosti, barvy, zdraví nebo povahy.
V této souvislosti je nutné upozornit na praktiky prodejců psů bez PP – velmi často tvrdí, že štěně je tzv. „nadpočetné“ nebo nedostalo PP z důvodu nějaké bezvýznamné vady. Není to nic jiného než cílená lež – všechna štěňata ve vrhu dostanou PP bez ohledu na jejich počet. PP dostanou i štěňata s vadou (například bílá náprsenka), pouze je v PP označena a štěňata se prodávají za sníženou cenu. Termín „nadpočetné štěně“ už zhruba nějakých 40 let neexistuje a přesto se s ním množitelé tak rádi ohánějí a úspěšně!
Jak jsem psala, u drtivé většiny nabízených bezpapírových štěňat bychom se předka s PP už nedohledali, je doslova „pohřben“ desítky generací zpět. Je naprostým pravidlem, že čím je plemeno rozšířenější, módnější (a to i v případě, že bylo módní před lety a móda už se posunula jinam), tím nekvalitnější jsou jeho bezpapírová štěňata. A to je případ i plemene pudl – jeho obrovská módnost v osmdesátých letech vedla k masovému rozšíření jedinců bez PP. Aktuálně chovatelé pudlů s hrůzou sledují vývoj situace – po několika desetiletích „klidu“, kdy pudl nebyl módní a všechnu tu hrůzu spojenou s ničením plemene pouličním chovem odskákali jorkšíři a čivavy, se móda pudlů vrací. Ceny závratně vzrostly, chovatelé psů s PP nestíhají uspokojit poptávku a množitelé, ať už ti „obývákoví“ s jednou fenou nebo ti profesionální s desítkami fen v klecích, si mnou ruce v předtuše opravdu závratných zisků. Rychle, živelně a s jediným účelem – vyprodukovat štěňata bez ohledu na jejich exteriér, povahu a zdraví, dochází k dalšímu boomu plemene, který nepřinese nic dobrého ani plemeni, ani lidem, kteří si pořídí psa bez znalostí a s důvěrou, která vyplývá z neinformovanosti.
Znovu zdůrazňuji, že v tomto zcela živelném, amatéry prováděném chovu bez znalostí standardu a zákonů dědičnosti dochází ke spojování jedinců s nejrůznějšími vadami, různých velikostních i barevných rázů a samozřejmě nelze vyloučit ani křížení jiným plemenem.
Díky tomuto množení „na chodníku“ jsou populace pudlů s PP a bez něj již natolik odlišné, že bez nadsázky lze pouhým okem u většiny psů rozlišit, ke které náleží. Dá se říci, že ti opravdu nejlepší „bezpapíráci“ se vyrovnají exteriérem podprůměrným až velmi průměrným psům s PP. Ovšem postavíme-li vedle sebe kvalitní zvíře s PP a průměrného psa bez původu, je rozdíl opravdu markantní. Tkví především ve stavbě těla, kvalitě a barvě srsti, v utváření hlavy a v mnoha dalších aspektech podle kterých odborník psa s PP od běžného „bezpapíráka“ na první pohled rozliší. . Neušlechtilá, široká hlava s kulatým okem, krátká čenichová partie, depigmentovaný (velmi světlý) nos, krátký krk, robustní nebo naopak rachitická stavba těla bez stopy elegance, strmé postavení končetin, propadlá klenba tlapek, dlouhý formát, propadlý nebo naopak „kapří“ hřbet, nekvalitní, řídká, často až drátovitá srst nejednotné barvy, to jsou typické znaky pouličních pudlů. Ruku v ruce s exteriérovými nedostatky jdou často i problémy zdravotní a povahové – luxace čéšek, oční vady (PRA, katarakta), agresivita, hysterie, atd., atd.
Kdo jsou množitelé?
Množitelé jsou lidé, kteří produkují psy bez průkazu původu. Bez ohledu na to, jestli mají v klecích desítky zubožených fen nebo jednu vymazlenou fenečku v obýváku. Produkce bezpapíráků nemá žádný smysl – je jen bezkoncepčním rozmnožováním už tak přemnožené psí populace za účelem zisku.
„Obývákoví množitelé“
Množitelé, ať už je to vykutálená baba s plným sklepem psů nebo vaše milá sousedka s Betynkou, mají jedno společné – plemeni nerozumí, nemají ani elementární znalosti o genetice, dědičných chorobách, ani o exteriéru. Spojují cokoli s čímkoli buď z neznalosti nebo z nezájmu a je ve výsledku jedno, zda za účelem zisku nebo z čiré radosti ze štěňátek. Výsledek je prakticky stejný, jen s tím rozdílem, že “obýváková“ štěňata budou pečlivě odchovaná a socializovaná. Z hlediska genetiky jsou ovšem stejným „mišmašem“ jako ta klasicky množírenská. Je třeba také zdůraznit, že množitelé, ať už obývákoví nebo „profíci“, mají obvykle jen matnou představu o velikostních rázech, takže běžně inzerují toye po trpasličích rodičích a trpaslíky po rodičích středních – výškový ráz si prostě určí podle toho, jak se jim chce, případně podle toho, co se jim jeví v inzerci jako výhodnější.
Pořizujete-li tedy pudla bez PP od přátelské rodiny s jednou vymazlenou fenečkou, nepodporujete sice ohavný množírenský byznys, získáte pečlivě odchované štěně, ale pravděpodobnost, že kupujete pěkného pudla vámi vybraného velikostního a barevného rázu je stejně mizivá.
Ovšem laik (a nikdo jiný než laik si štěně bez PP nekoupí) má tu smůlu, že prostě není schopen zhodnotit kvalitu nabízeného štěněte a je tudíž odkázán na informace od prodávajícího. A prodávající je laik zrovna tak, protože odborník na plemeno prostě štěňata bez průkazu původu neodchovává. Takže jsou jen dvě možnosti – buď kupujete štěně z „obývákového“ chovu nebo od profesionálního množitele (ten mnohdy dokáže prodej rádoby odborně prezentovat).
Tak jako tak vždy, naprosto vždy, kupujete zajíce v pytli. A je jedno, že jste viděli rodiče, kdo byli rodiče rodičů? To, že fenka pudla nevyrostla a tudíž jsou její štěňata prodávána jako toyové, vůbec neznamená, že její děděček nebyl střeďák jako poleno a pradědeček třeba kokršpaněl. O dědičných chorobách, kterými trpěli či netrpěli předkové, má obývákový množitel stejně nulové informace jako množitel profesionální.
Profesionální množitelé
Množitelé, kteří se chovem psů živí, nemají žádné morální zábrany a jediným cílem jejich chovu je zisk. Vlastní často desítky fen, které kryjí jedním psem (často dcery vlastním otcem, sourozence, atd.). Psi žijí v nevyhovujících podmínkách v nejrůznějších stodolách či sklepích, mnohdy celoživotně v klecích či kotcích. Feny jsou opakovaně kryty a po skončení reprodukčního období jsou utraceny. Tito množitelé často dodávají štěňata do výkupu, případně zájemcům nabízí dovoz štěněte na určité místo. Zbaví se tím zcela odpovědnosti – v případě úhynu zvířete či jeho závažného onemocnění jsou nedohledatelní a nepostižitelní. Vzhledem k tomu, že kupující nemá v rukou žádnou smlouvu, nemá nový majitel žádnou možnost reklamace. Množitelé z pochopitelných důvodů nikoho do svého „chovu“ nevpouští a pokud si přijedete pro štěně až k nim, předají vám ustrašený a nesocializovaný (často zablešený a řádně nenaočkovaný) uzlíček někde v garáži. Pokud byste náhodou chtěli vidět matku, vymluví se, protože v žádném případě nedopustí, aby kupující spatřil strhanou a opakovanými porody vyčerpanou fenu s neudržovanou srstí (případně vám ukáží úplně jinou fenu).
Medializace množíren vedla k tomu, že množitelé jsou již mnohem opatrnější a „fikanější“ než byli před několika lety. Mnohdy své odchovy prodávají v načančaných bytech, kam ovšem byla štěňata převezena z garáží, sklepů a dalších prostor jen za účelem prodeje.
Naprosto varujícím je prodej štěněte někde mimo domov prodávajícího, například na pumpě. Zde si můžeme být jisti, že kupujeme štěně od opravdu typického množitele.
Nicméně většina množitelů se příliš nezdržuje tuzemským prodejem a svá štěňata prodávají překupníkům, kteří je dodávají s mnohonásobným ziskem do zahraničních obchodů se zvířaty.
Klasickým „fíglem“ profesionálních množitelů je připouštění středních fen trpasličími či toy partnery – důvodem je snaha o zmenšení velikosti a tím snažší odbyt štěňat. Výsledkem jsou jedinci, kteří vypadají jako poskládaní z několika psů – na velkém těle „sedí“ malá hlavička trpaslíka. Míchání barev je další kapitolou – vznikají nejrůznější „plesniví“ pudlové, téměř bílí aprikoti, bílí se žlutým nádechem, téměř černí stříbrní a samozřejmě psi s náprsenkami, bílými packami, atd. atd.
Množitelé bezpapíráků prodávají štěňata za skutečně nehorázné ceny, které kvalitě prodávaného zvířete naprosto neodpovídají. Ale i v případě, kdy je cena štěněte bez původu podstatně nižší, měl by si každý kupující uvědomit, že s výjimkou pořizovací hodnoty jsou náklady na psíka s PP či bez něj stejné (pokud je zdravý) a brzy ji přesáhnou, ať byla jakákoli. S trochou nadsázky – asi málokdo by zakoupil např. vysavač s tím, že je sice levnější, ale nemá záruční list a mimoto není vůbec jisté, zda je to vysavač a ne třeba mixér. Při koupi štěněte tak většina lidí neuvažuje, třebaže je tento akt, alespoň z mého hlediska, podstatně důležitější než koupě vysavače. Ten totiž můžeme bez výčitek hodit do popelnice, ale psa se seriozní člověk nezbavuje, ať z něj vyroste cokoli. A tak napálený majitel mnohdy jen němě zírá, jak se černé štěně stříbrného trpasličího pudla mění místo očekávaného „vystříbřování“ v dvanáctikilogramového černého křížence kokršpaněla (skutečný případ). U malých štěňat je totiž křížení jiným plemenem pro laika nemožné rozpoznat.
Chov pudlů bez PP je velmi výhodný byznys a finanční příjem z produkce štěňat bez původu je opravdu značný. Proto také v inzertních rubrikách inzeráty na pudly bez PP převládají. Producent pudlů bez PP má oproti chovateli naprosto minimální náklady, jak si popíšeme dále. V inzerátech množitelé lákají kupce na „vzácné barvy pro náročné“ (v podstatě se nejedná o nic jiného než o nestandardní barvy). Obrovským byznysem je všude ve světě (takže se obávám, že ČR dřív či později nebude ušetřena) tzv. „tea cup poodle“. Název není oficiální (nejmenším rázem pudla je toy pudl), ale vymyšlený množiteli jako reklamní. Jedná se o násilně zminiaturizovaného pudla, pouze za účelem získání extrémně malých, velmi draze prodejných jedinců. Tato miniaturizace je spojena s vážnými zdravotními defekty těchto psů a v podstatě hraničí s týráním. „Tea cup poodle“ naprosto neodpovídá standardu pudla a s plemenem nemá nic společného. Tito psi nemají a ani nemohou mít průkaz původu, vykazují hrubé odchylky od standardu (nanismus), se kterými se pojí velmi vážné defekty jako je fontanela, luxace pately či celková neživotaschopnost.
Jak funguje chov psů s PP?
Chov jednotlivých plemen, pudla nevyjímaje, je na území České republiky řízen chovatelskými kluby. Kluby dbají na zvyšování úrovně plemene nejen po stránce exteriérové, ale i povahové a zdravotní. Každé zvíře s průkazem původu, jehož majitel si přeje, aby bylo zařazeno do chovu (tj. aby se stalo rodičem štěňat s PP), musí projít tzv. bonitací, které předchází povinné vyšetření některých dědičných chorob (tato vyšetření se liší u jednotlivých plemen podle jejich dispozic pro to či ono onemocnění – namátkou lze jmenovat vyšetření patel, PRA, rtg kyčelních a loketních kloubů, atd.). U některých plemen pracovních a loveckých je požadována zkouška z výkonu či zkoušky vloh – opět specifikovaná dle plemene. Při bonitaci jsou uchovněna jen zvířata, která odpovídají standardu. Jedinci, kteří od něho vykazují hrubé odchylky (tzv. vylučující vady), např. kryptorchismus, podkus, ale třeba i agresivitu nebo bázlivost, jsou z chovu vyřazeni, aby nemohli tyto nedostatky přenášet na potomstvo a šířit tak dále v populaci. Dále jsou automaticky vyřazeni jedinci, kteří nemají dobré výsledky zdravotních testů na dědičné choroby. V praxi to znamená, že případní potomci těchto psů už nejsou nijak registrováni, nemají průkaz původu a pro čistokrevný chov de facto neexistují. Pokud jsou dále reprodukováni, je to již bez jakékoli kontroly klubu a jejich potomci nemají průkaz původu. Nikoho už nezajímá, zda rodiče nejsou sourozenci, zda nepatří k jinému barevnému či velikostnímu rázu či dokonce k jinému plemeni, zda jsou zdraví nebo ne… jsou to jednoduše řečeno „bezpapíráci“.
Laici se velice často domnívají, že chovatelé psů s PP na svých odchovech vydělávají, zatímco producenti bezpapíráků vše dělají z „lásky k pejskům“. Ovšem logicky vzato – podíváme-li se do jakékoli inzertní rubriky, uvidíme, že na jeden inzerát na štěňata s PP připadá mnohonásobně více inzerátů na bezpapíráky (čím je plemeno módnější a prodejnější, tím více). Že by byl český národ tak uvědomělý a za žádnou cenu nechtěl na pejscích vydělávat? Opak je samozřejmě pravdou – z prodeje bezpapíráků je zisk, zatímco čistokrevný chov je natolik nákladný, že peníze z prodeje štěňat v podstatě jen vrátí část peněz investovaných. Proč tomu tak je si osvětlíme na následujících dvou příkladech:
- Koupíte si štěňátko – fenku s PP. Čím kvalitnější má předky, tím je dražší. S fenečkou začnete jezdit na výstavy (laici se často domnívají, že na výstavách vyhráváte peníze, což je bohužel nesmysl). Výstavy jsou velmi nákladná záležitost – jen přihláška vás stojí 800– 2000,- Kč, k tomu si připočtěte peníze na návštěvu salonu (máte-li například velkého pudla tak 1500 – 3000,- Kč podle regionu je běžná částka) a na dopravu. Tuzemská výstava vám lehce odčerpá z kapsy cca 3000 až 5000,- Kč (což je pakatel proti tomu, pokud zatoužíte po titulu interšampion či šampion jiné země a začnete jezdit na výstavy do zahraničí). Pokud chcete s vaší fenkou získat tituly jako šampion ČR, Klubový šampion, Interšampion, atd., musíte absolvovat výstav samozřejmě více a mnohé z nich „zbytečně“, protože nikde není psáno, že vaše fena musí být pokaždé úspěšná.
Dejme tomu, že jste „uhnali“ kýžené tituly a nyní chcete vaši šampionku nakrýt. Zaplatíte registraci chovatelské stanice a samozřejmě bonitaci i veterinární testy a hurá za ženichem. Protože je ovšem vaše fena kvalitní, tak samozřejmě ne za ledajakým. Čím je vámi vybraný tatínek úspěšnější, tím je pochopitelně dražší (ani on neměl samozřejmě účast na výstavách zadarmo). Pravděpodobnost, že ten vámi vyvolený bude bydlet v tomtéž městě je nulová – vyrazit musíte samozřejmě často na druhý konec republiky, případně do zahraničí. V zahraničí zaplatíte „na dřevo“ hezkých pár set euro a jedete domů v tichém očekávání, že to vše nebylo nadarmo. Pokud máte štěstí, porodí vám vaše fenečka klubko dětiček (nebo taky jedno), pokud nikoli, tak jste se prostě pěkně projeli a viděli hezký kus Švédska, Německa či Severní Moravy… Když už dětičky máte, připadají vám náklady na jejich odchov (krmení, očkování, odčervení, čipování, průkazy původu) jako směšná částka proti všem nákladům předešlým… Třebaže štěňata prodáváte v očích veřejnosti nehorázně „drahá“ , o zisku nelze hovořit. Odměnou jsou vám kvalitní štěňata, na která jste právem hrdi a která dělají svým majitelům i vám radost, ať už na výstavách či jen jako mazlíčci.
Ovšem samozřejmě, že matkami štěňat s PP nejsou jen špičkové feny s vysokými výstavními tituly. Mnohé feny absolvovaly jen zdravotní testy a bonitaci a poté byly nakryty průměrným psem. Štěňata po takovýchto rodičích jsou (nebo by na každý pád měla být!) však mnohem levnější a pro běžného zájemce cenově přijatelnější. Jejich případná výstavní kariéra sice nebude s největší pravděpodobností nijak hvězdná, ale když nic jiného, rozhodně alespoň budou vypadat jako inzerované plemeno.
2) V případě, že vlastníte bezpapírovou fenu, máte vše jednodušší. Fenka byla nepoměrně levnější, kromě nákladů na krmení a vakcinaci vás nic nestojí a ženich bydlí ve vedlejším baráku. Je to taky „pudlík“, tak proč s ním nenakrýt vaši Betynku, bez ohledu na to, že ona je střední černá a on stříbrný trpasličí a štěňátka neprodávat jako stříbrné trpaslíky bez PP ?. Majitelé psa jsou rádi, že si „skočil“ a žádnou finanční odměnu nežádají. Štěňata vás stojí jen peníze na krmení, čipování a vakcinaci – takže zisk z jejich prodeje je nasnadě.
Samozřejmě nelze bagatelizovat, pěkná zvířata bez rodokmenu se občas vyskytují, stejně tak jako by bylo chybné se domnívat, že koupí psa s PP získáváme automaticky šampiona. Genetika je vrtkavá dáma a nikdo vám nezaručí, že štěně po sebešpičkovějších rodičích bude v dospělosti dosahovat jejich kvality. Nikdo vám dokonce nezaručí ani to, že bude stoprocentně zdravé. Máte jen jistotu, že z něj bude pěkný představitel plemene (i když ne třeba hned multišampion) a mnohem větší pravděpodobnost, že bude prost dědičných chorob.
Bohužel nelze stoprocentně spoléhat na to, že každý chovatel je naprosto seriozní. Klub chovatelů pudlů proto provádí tzv. kontroly vrhu. Poradce chovu přijíždí ke každému chovateli, aby před prodejem zkontroloval kvalitu štěňat i podmínky jejich chovu. Vše zapíše do tzv. protokolu o přejímce vrhu, jejíž jednu kopii posílá do klubu a druhá zůstává u chovatele, který je povinen ji předložit kupujícímu.
Je pochopitelné, že ne každý je ochoten zaplatit poměrně vysokou částku za kvalitní štěně s PP. Jednou z možností je kontaktovat chovatele a počkat si na nějaké to štěně s vadou, která výrazně sníží jeho cenu (chybějící zub, nestandardní barevný znak, atd.). Další a mnohem záslužná možnost je adopce psa vybraného plemene z útulku. Většinou to bude také nějaký ten „bezpapírák“, protože pudlové s PP se v útulcích prakticky nevyskytují (pokud se to výjimečně stane, je dle čipu kontaktována chovatelská stanice, která dále případ svého odchovu řeší).
U adoptovaného staršího psa má zájemce tu výhodu, že už vidí, jak pes vypadá a jakou má povahu, což je u štěněte bez PP naprostá sázka do loterie. Pudl má navíc tu výhodu, že je plemenem dlouhověkým, i adopcí např. desetiletého psa získáte kamaráda na několik dalších let.
Koupě psa bez PP není ničím jiným než podporováním bezúčelného množení psů. Ne k množiteli, ale do útulku by měly automaticky vést kroky každého milovníka psů, který nemá žádné chovatelské, výstavní či výcvikářské ambice, a který hledá „jen“ dobrého parťáka a kamaráda.
Tak.. přečteno? A teď si pořiďte, co chcete…