Milí pudlaři i pudlíkáři – článek není psán smrtelně vážně, je psán s humorem a nadhledem, tak ho prosím vás taky tak berte :-))
Chovatelé a milovníci psů se obecně nazývají pejskaři. Ovšem oni sami se nadále dělí podle preferovaného plemene, takže máme dogaře, buldočkáře, chrtaře (ti mají své další podskupiny – salukáře, barzojáře, atd.) a v podstatě chovatelé každého plemene (nebo každého běžného, ještě jsem neslyšela výraz „opičáři“ pro chovatele opičích pinčů), mají svůj slangový název.
Až na milovníky a chovatele pudlů, protože ti musí mít vždycky něco extra… Dělí se totiž na pudlaře a pudlíkáře.
Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná jen o jiný tvar slova téhož významu. Mohlo by se zdát, že pudlař či pudlíkář je prašť jako uhoď a všichni jsou jedna velká rodina, kterou spojuje láska k plemeni. Nic nemůže být dále od pravdy – světy pudlařů a pudlíkářů jsou rozdílné a nesmiřitelné, pudlaři se s pudlíkáři pravidelně dostávají do střetů plných nepochopení a vzájemného napadání . Výsledkem těchto sporů je to, že pudlíkáři dojdou k názoru, že pudlaři jsou nafoukaní, povýšení a arogantní a pudlaři jsou šokováni neznalostmi, omezeností a neodborností pudlíkářů.
Éra facebooku samozřejmě tyto střety umožňuje v nebývalém rozsahu, protože to, co by se při osobním setkání odbylo zdvořilým mlčením, v anonymitě facebooku často přesahuje míru slušnosti.
Pudlaři
Za pudlaře se považuje člověk, který zcela propadl plemeni po stránce jeho čistokrevného chovu a výstav – zkráceně řečeno, pudlař je (nebo se za něj považuje) odborník na plemeno. Pudlař zná standard plemene, má nastudované rodokmeny, tráví hodiny času na internetu sledováním videí předních chovatelů, groomerů a handlerů, navštěvuje střihačské workshopy a téměř každou neděli otravuje zbytek rodiny účastí na výstavě.
Pudlař vlastní krásné a ušlechtilé pudly (nebo je o tom aspoň přesvědčen) . Jeho psi (schválně píšu psi, protože málokterý pudlař se spokojí jen s jedním pudlem)mají všichni průkaz původu, většinou jsou náležitě otitulovaní z výstav a jsou zásadně velice precizně upraveni do některého ze standardních střihů, který byl buď proveden v prestižním salonu, případně pudlařem majitelem osobně. Pravověrný pudlař by s neupraveným nebo špatně upraveným pudlem nešel ani do lesa na houby. Pudlařovi není nic zatěžko – pro nadějné štěně si letí do Ameriky, za krycím psem jede přes celou Evropu a ostříhat svého pudla do špičkového salonu přes celou republiku.
Pudlař bez mrknutí oka vyhazuje tisíce za kosmetiku, úpravu, výstavy, krytí a další náležitosti spojené s jeho milovanými pudly. Své psy pravidelně češe, koupe a fouká, a jakmile jim narostou na čumáku víc než tři milimetry srsti, vrhá se okamžitě po strojku, protože „nesnese tu odporně zarostlou hubu“. Po návratu z procházky zoufalý pudlař trpělivě vyčesává a vymotává ze srsti bodláky a větvičky tak, aby pokud možno nevytrhl jediný pečlivě napěstovaný chlup. Pudlařovi pudlové mají na zakázku vyrobené obojky a vodítka, které barevně ladí s návleky na ochranu srsti a gumičkami v topknotu.
Pudlařův facebook je plný fotografií pudlů a jen občas se tam mihne fotka potomka či vnoučete (například sedí-li dítě na gauči s pudly).
Pudlaři jsou, ruku na srdce, tak trochu snobové. Nic ve zlým, dá se říci snobové v tom dobrým – o psy je skvěle postaráno, milují je, ale prostě se jimi rádi chlubí. Dělá jim dobře, když jejich pudly někdo obdivuje, takže mají krásné, pěkně upravené a vychované pudly, protože jen takoví dělají reklamu plemeni.
Vidí –li pudlař na ulici pudla, jeho mozek automaticky vygeneruje velikostní a barevný ráz, kvalitu provedení střihu a především exteriér a jeho vady (a s tím spojený fakt, zda je pes s PP či nikoli). Je-li pes hoden pudlařova hlubšího zájmu (to jest je-li s PP a dobře upravený), je pudlař ochoten zapříst s jeho majitelem rozhovor. Pokud se ukáže, že majitel je také pudlař, vypadá následující dialog zhruba takto: „od koho máte černýho střeďáka?“, případně „kdo vám stříhal ten kontík?“ V dalších minutách až hodinách se hovoří o chovatelských stanicích, úspěších či neúspěších na výstavách, o rozhodčích a o dalších pudlařích a jejich pudlech, stylem „ten pes, co si dovezla Vomáčková z Itálie by byl pěkný, kdyby měl lepší předhrudí. Jeho brácha, co je ve Švédsku, má předhrudí pěkný, ale zas přenáší ocas“.
Pudlaři se sice sdružují, přátelí a spolupracují, ale takříkajíc „vocaď pocaď“, protože jako ve všech oborech, ve kterých jde mimojiné i o peníze a prestiž, tak i v „pudlařině“ panuje tvrdý konkurenční boj. Představa, že pudlaři jsou komunitou něžných, citlivých dam s pudlíčky na klíně, je značně zkreslená. Pudlaři si jdou často po krku, srdečně se nenávidí a pomlouvají, což jim v nejmenším nebrání v tom, aby se při osobním setkání na výstavě nezahrnuli objetími, polibky a komplimenty.
Pudlaři jsou tak trochu (nebo spíš hodně) postižení plemenem. Pudl pro ně není jen člen rodiny a společník na procházky, hraje jako plemeno mnohem větší roli, je to koníček se vším všudy, kterému pudlař obětuje spoustu času a financí.
Pudlíkáři
Pudlíkář je člověk, který má rád pudlíky, protože jsou tak roztomilí, chytří a nelínají. Nějakými extra hlubokými znalostmi si tu lásku nekomplikuje a má jen matnou představu o tom, jaké velikostní a barevné rázy plemeno má. Velikostní rázy nazývá ten úplně zakrslý (myšleno toy), malý, střední a královský, stříbrné barvě říká šedá a střihy rozděluje na ty „všude stejně nakrátko“ a „s bambulema“ (těm veskrze příliš neholduje).
Pudlíkář plemeni příliš nerozumí, což ničemu neškodí (pokud se tedy nerozhodne k jeho reprodukci – jsou to bez diskuze pudlíkáři, kdo zodpovídá za bezkoncepční množení bezpapírové populace pudlů). Ať už má pudlíkářův pes průkaz původu či nikoli, na jeho život to vliv nemá – na výstavě jakživo nebyl a upravuje ho nejbližší salon bez ohledu na střihačské kvality provozovatele, případně pudlíkář nůžkami na papír. Svého pudlíka má obvykle v lépe či hůře provedené moderně, případně v nějakém tom „sportovním“ střihu, aby to nedalo moc práce a psovi nebylo horko… Délka chlupů na čumáku je závislá na dalším termínu stříhání, případně někteří pudlíkáři po vzoru svých protějšků v zahraničí ponechávají pudlí čumáky zarostlé. Po návratu z procházky pudlíkář případné bodláky v lepším případě vyrve i s chlupy, v horším odstříhá se slovy „vono to doroste“. Pudlíkáři obdiv okolí vesměs nestojí za námahu při péči o srst ani za částky zaplacené v kvalitním salonu a už vůbec ne za věčné, byť i oprávněné stesky střihače „že zase byl pes blbě připravený, nevyfoukaný a nevyčesaný…“
Pudlíkářův pudlík má kšíry a flexinu, případně nějaký ten postroj s vtipným nápisem „security“.
Pudlíkářův facebook sice obsahuje fotografie jeho Betynky, ale stejně často se v něm objevují i fotky rodiny, upečené bábovky či dovolené v Chorvatsku.
Potká-li pudla na ulici pudlíkář, je nadšen bez ohledu na to, že pes má dlouhý formát, je strmý na zadek, chybí mu krk a je okudlán přímo hrůzostrašně, protože pudlíci jsou skvělí a všichni sakumprdum nádherní . Pudlíkář s nadšením zapřede rozhovor s majitelem jakéhokoliv pudla, kterého potkal na procházce a pokud narazí na dalšího pudlíkáře, nese se rozhovor v duchu „naše Bessinka miluje páníčka“ a „to naše Ketynka má radši paničku“. Pokud pudlíkář potká pudlaře, je odbyt několika zdvořilostními frázemi, protože pudlař si s ním nemá o čem povídat. To ovšem platí pouze při osobním setkání, dojde –li k setkání facebookovému, je šokovaný pudlíkář neočekávaně vystaven informaci, jak ohyzdného psa je majitelem a je tázán, kdo to zvíře proboha takhle strašně okudlal.
Tak jako existují pudlaři a pudlíkáři, existují pudlové a pudlíci. Z pudlíka nejde při nejlepší vůli udělat pudla, ale opačný proces je bohužel velice snadný. Zatímco pudlař by si pudlíka nepořídil ani zanic, pudlíkáři si běžně pořizují pudly, aby z nich udělali pudlíky. Pudlaři šíří mezi pudlíkáři osvětu o nepodporování bezpapírového množení, a když to pudlíkáři akceptují, tak pudlaři znechuceně hledí na to, jak se zakoupení pudlové mění na pudlíky. Pudlař – chovatel – se samozřejmě snaží být nad věcí a větou „hlavně, že se má dobře“ maskuje hořký fakt, že ho ve skutečnosti docela štve, že pes, který mohl vyhrávat výstavy a šířit slávu jeho chovatelské stanice vypadá, že stál trojku v množírně. Pudla totiž, ať je to jak chce, dělá úprava. Máte-li pěkného dobrmana, máte pěkného dobrmana. Šmytec. Máte-li pěkného pudla a k němu mizerného střihače, máte prostě pudlíka, ve kterém pudla pozná jen cvičené oko pudlařovo a těch po světě moc neběhá. Pudlaři by samozřejmě nejraději prodávali své odchovy zase jen pudlařům, ale to je utopie, protože pudlaři jsou dost často chovatelé a tudíž se pudly samozásobují sami, případně si dovezou ze zahraničí něco onačejšího, než nabízí kamarád pudlař. A tak pudlaři prodávají pudlíkářům, protože furt lepší pudlíkář než někdo, kdo se pro koupi pudla rozhodl poté, co zjistil, že ho vlastní Monika Babišová.
Zatímco pudlíkáři milují pudly i pudlíky, pudlaři milují pudly a pudlíky shovívavě tolerují, protože berou byť neochotně na vědomí fakt, že i navzdory tomu, že dělají ostudu jejich nedostižnému plemeni, taky mají právo na život.
Pudlíkář nemůže hledět na pudly očima pudlaře z toho prostého důvodu, že na to nemá dostatek znalostí. Nemá ani potuchy o standardu, výstavách, střizích a vůbec o světě pudlů, takže když dojde na střet s pudlařem, má pocit, že jeho protějšek hovoří svahilsky. Naopak pudlařovi je většina věcí jasná jako houska na krámě a nedokáže pochopit, že pudlíkář je tak strašlivě nevzdělaný a zabedněný, o čemž ho neprodleně informuje.
Pudlaři musí ať chtějí nebo nechtějí čelit pro ně nepochopitelnému faktu, že drtivou většinu zájemců o štěně nebo majitelů tvoří pudlíkáři. A bude jich příbývat – ze současné módní vlny pudlů se možná rekrutuje sem tam nějaký pudlař, ale rozhodně desítky a stovky dalších pudlíkářů. Pudlaře to samozřejmě irituje, protože nedokáží pochopit, jak někdo může vlastnit pudla, aniž by sypal z rukávu standard FCI.
Ovšem zatímco pudlíkář se nemůže podívat na svět očima pudlaře i kdyby se stokrát snažil, pudlař by se, při troše dobré vůle, na svět očima pudlíkáře podívat mohl (ale just to neudělá). Jen pudlař, který se narodil do pudlařské rodiny, si neprošel pudlíkářskou fází. Vývoj pudlíkáře v pudlaře je poměrně častý jev (ale pouze jednosměrný – z pudlaře se pudlíkář už nikdy nestane). Díky tomu drtivá většina pudlařů za sebou pudlíkářskou fázi má. Fázi, kdy jim každý pudl připadal bombasticky krásný, kdy nerozeznali dobře nastříhanou „bejbinu“ od špatně nastříhané, fázi, kdy stáli na výstavě u kruhu plni napětí, neboť ani v nejmenším netušili, kdo vyhraje třídu…
Existují tudíž i nadějní, znalostí dychtiví pudlíkáři, kteří se časem mohou změnit na pudlaře. Ovšem tento proces bude spolehlivě zadušen v zárodku, když je na facebooku pudlaři sepsují na tři doby poté, co se chtěli pochlubit svým čerstvě, byť blbě ostříhaným psem.
Pudlíkáři jsou díky tomu obecně přesvědčeni, že pudlaři jsou prostě nafoukaný pronárod. Ovšem na omluvu pudlařů je třeba uvést, že mnozí pudlíkáři jsou tak arogantní, že si s pudlaři vůbec nezadají. O to hůř, že arogance u pudlíkářů není podložena žádnými znalostmi o plemeni. Pudlíkáři žijí v sladké nevědomosti pokud se standardu plemene týče, tudíž nesnesou jakoukoliv kritiku. A nejen kritiku svých vlastních psů, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou naprosto dokonalí a mít „papíry“, každý rozhodčí by se svalil na záda, ale ani kritiku jakýchkoliv jiných pudlů. Mám v živé paměti, jak jsem jednou na FB umístila fotku své feny s popisem „Diora nikdy nebyla nic moc, ale vždy byla fotogenická“ a pudlíkáři se na mne sesypali jako smyslů zbavení. Nedokázali pochopit, že člověk může vidět exteriérové vady svého psa přestože ho má rád.
Narozdíl od pudlařů mezi pudlíkáři nepanuje žádná rivalita. Pudlíkáři se vzájemně milují, protože v ničem spolu nesoupeří a se srdcem na dlani si vzájemně lajkují fotografie, ze kterých se pudlařům dělá mdlo.
Pudlíkáři by byli naprosto neškodnou skupinou lidí, kdyby mezi nimi nebylo tak vysoké procento obhájců produkce pudlů bez PP. Tady už končí veškerá sranda a není se co divit pudlařům, když to psychicky nevydrží a napíší pak pudlíkáři na rovinu to, co určitě nechtěl číst. Nicméně ve většině případů je to stejně zbytečná námaha, protože málokdo je tak málo přístupný nějakým faktům a informacím jako opravdu zatvrzelý pudlíkář. Díky těmto omezencům zakládají pudlaři stále další a další skupiny na FB, opatřují je výmluvnými názvy „Pudlové – fan klub plemene“ a „Pudlaři“, vše v plané naději, že do těchto skupin se pudlíkáři přihlašovat nebudou, aby posléze zjistili, že už tam také pronikli a nekončící verbální bitva mezi oběma tábory se přesunula i do jejich nového útočiště. Pudlíkáři totiž obecně velice často netuší nic o existenci pudlařů a seznámí se s nimi až v okamžiku, kdy se přihlásí do jejich skupiny a nevěřícně zírají na komentář pod fotografií svého pudlíka, kterého se jim povedlo tak báječně ostříhat. Naopak pudlaři z pudlíkářských skupin buď houfně prchají, protože „na to nemají nervy“ nebo tam masochisticky setrvávají, aby se rozčilovali, případně trochu škodolibě bavili.
Co říci závěrem?
Snad jen že pudlové i pudlíci se mají v rukou pudlíkářů stejně dobře jako v rukou pudlařů, jen se za nimi prostě v Krumlově neotáčí tolik turistů jako za pudly pudlařů 🙂
A zatímco pudlaři a pudlíkáři svádí líté boje ve facebookových skupinách, pudlové a pudlíci tento problém nemají a kamarádí se naprosto bez ohledu na to, jak prestižní psí salon navštěvují.
Pudlíkáři, vy pochopte, že pudlaři nejsou povýšení a nafoukaní (alespoň ne zdaleka všichni :-)), že milují pudly úplně stejně jako vy, jen s tím rozdílem, že na ně koukají z trochu jiného úhlu, protože plemeno mají nejen rádi, ale také mu rozumí. Co je nepopiratelným faktem, ať to zní jakkoli nabubřele, že jsou to pudlaři, kdo je zodpovědný za vývoj plemene. Oni jsou ti, kdo mají znalosti a využívají je pro další šlechtění pudla, pro jeho zkvalitňování po stránce exteriéru i zdraví. Bez pudlařů bychom neměli krásné pudly, protože laici by plemeno nikam nedovedli. Tak pudlařům odpusťte, že si dost často nemohou pomoci a komentují všechno co vidí, protože ty znalosti přece musí stůj co stůj šířit mezi neinformované 🙂
Pudlaři, vy pochopte, že pudlíkáři nejsou omezení a hloupí (alespoň ne zdaleka všichni :-)), že milují své pudlíky úplně stejně jako vy, jen s tím rozdílem, že pro ně pudl jako plemeno není smyslem života. Že prostě nechtějí za každou cenu slyšet, jaké exteriérové vady jejich milovaný Beník má a jaké chyby udělal střihač při jeho úpravě.
Na základě dlouhodobé studie obou popisovaných skupin zpracovala Ing. Irena Lukešová 🙂